Program byl 1.října zcela zaměřen na náš vlastní výlet lodí na oblíbený poloostrov a stejnojmennou pláž Elafonisis, kterou milovali především četní brouzdalové nebo čvachtalové a to nejen dítka. Naše loď měla vyplout z Paleochory v 10 hod. a domů se vracet v 16 hod. Bylo třeba se alespoň trochu poučit o cíli tohoto výletu.

Podle paní Kláry Viamare je to prý nejkrásnější pláž, “takový psí a dětský brouzdaliště”. I podle turistických materiálů, které jsme různým způsobem získávali, je tato pláž pokládána za jednu z nejhezčích na ostrově. Moře zde tvoří velkou plochu o hloubce maximálně do pasu, občas z něho vystupují světlé až růžově zbarvené písečné plochy. Celá tato ostrovnatá oblast je naprosto vzdálená civilizaci. Voda je tam velmi teplá a v mělčinkách lze i pohodlně ležet, pospávat, opalovat se. Na některých místech se z moře vynořují černá lávovitá skaliska, která dokreslují zajímavý ráz krajiny. Zmiňuje se že v těsné blízkosti pláže je i občerstvení s klasickými hamburgery a řeckým gyrosem. Současně však k nám došlo i upozornění, že se tam prodává za extrémně vysoké ceny, které jsou až pětinásobné ve srovnání s běžnými v Paleochoře. Při našem způsobu “utrácení” nám poškození rozpočtu však nehrozilo a mohli jsme se jen těšit na to, co nás čeká za přírodní krásy.

Dosud jsme se nacházeli na verandě a pojídali snídani. Ve stylu mé uznávané kuchařinky jsme měli müsli s rozkrájeným jablíčkem, rohlíček se salámem a sýrem, čaj. Pak bylo v šálkách ještě připraveno rozpustné “italské cappuccino” k rozmíchání s horkou vodou z konvice.

Krátce po deváté hodině jsme vyrazili na drobný nákup před odjezdem. Stále jsme ovšem čerpali především ze zásob potravin, které jsme si přivezli sebou z Česka a ty jsme pro tento výlet opět doplnili jen dostatečnou zásobou řeckých hroznů bez jadérek. Podle rady na instruktáži jsme také koupili dvě lahve jakési vody, abychom měli i nadále nějaké nádoby pro vybavení pitím. Při nákupní obchůzce jsme zahlédli výhodnou cenu pohledů za 60 drachem a tak dcerunka nezaváhala. Koupila zatím tři pro první pozdravy z Kréty a na poště k tomu potřebné známky. Pak už jsme museli ale náš pohyb urychlit, zaskočit domů a metelit k přístavišti.

Kvapně jsme dorazili na loď 5 minut před odjezdem, ale mohli se posadit v napůl obsazeném plavidle docela šikovně na přídi. Zvěčnil jsem Ažu, která se uvelebila s kamerou v pohotovostní poloze na světle modré lavičce .

Když jsme se odpoutávali od Paleochory, zaujal jsem postavení na zádi a dokumentoval plavbu digitálním fotoaparátem. Klidnou vodu Libijského moře tu mohutně vířil lodní šroub a kupodivu jsem objevil, že na dlouhém vlečném laně táhneme malou, snad rybářskou loďku, kterou bude možná posádka využívat do doby odpoledního odjezdu (73). Na obloze nad horami se rozšiřovali ranní mraky ale jako obvykle nedokázaly během celého dne omezit působení jižního slunce. Plavili jsme se pořád nedaleko břehu a zdálo se mi, že během naší plavby výška pobřežních kopců poněkud klesá. Procházel jsem se po poloprázdné lodi, pozoroval suchozemskou scenerii a rozhlížel se i na druhé straně po klidné hladině azurového moře, kde jsem tušil v ne příliš velké vzdálenosti severní africké břehy. Později mě však hlavně připoutávala čeřící se hladina moře rozráženého přídí lodi směřující za naším cílem. Nedaleko místa ukončení plavby jsme se mimořádně přiblížili ke břehu a těsně míjeli takový skalnatý výběžek (75).

Pak už se však blížila jedenáctá hodina a my jsme skutečně zatím z velké dálky zahlédli něco, co jsme mohli později určit s jistotou jako poloostrov a pláž Elafonisis. Před dosažením cíle hornaté pobřeží ustoupilo dále do vnitrozemí a my jsme se blížili k rovné a jen velmi mírně zvlněné krajině plné balvanů a jejich seskupení (81). Na přídi se projevila u mladších spoluúčastníků plavby pozornost pramenící z očekávání věcí příštích. Vylezli až ke zdviženému okraji lodě, aby získali pohled z první ruky. Uviděli jsme místo přistání a také už se objevil lodník, muž z posádky, připravující se na připoutání plavidla k můstku improvizovaného mezi velkými kameny. A pak už byl jako první na břehu a připevňoval dřevěnou podlážku sloužící za můstek. Tak jsme se dostali asi po hodině plavby na konečnou stanici. Spolu s ostatními pasažéry jsme vystoupili na pobřežní stezku a s povděkem se ohlédli zpět na loď s nápisem Elafonisis, která nás bezpečně dopravila k cíli (84).

Pasou se tam tím, že obírají zelené lupínky a kde se co dá, jak to kozy obvykle dělají. Mezi českými kozami mého mládí by se asi neztratily, neboť byly trochu zvláštní, řekl bych “angorské” s dlouhými chlupy. Byly snad poněkud menšího vzrůstu než naše mohutná koza, kterou jsem jako kluk v Dubně pásával. Stejně však nepřetržitě přežvykovaly a pásly se na chudé vegetaci. Některé měly na krku zavěšené zvonečky, které se ozývaly při každém kroku a já se snažil ten zvuk zachytit diktafonem. Pomalu se k nám blížily, asi aby se zeptaly jestli nemáme něco mimořádně chutného na jejich mlsný jazyk, ale brzy si šly po svých, když jsme se neměli k tomu, abychom je uspokojili.

Takže jsme se rozhodli zde utábořit, trochu pojíst, osvěžit se v krásně čisté voděnce a také si zaplavčit. Byla to idylka, ta vodička, no nádhera. Aža našla takové stinné místo pod blízkým stromem, kde byla pro nás z náhodného uskupení balvanů jako by připravena lavička i stůl. Na lavičku přišla její “stříbrná” matračka, v cuku letu byla vykouzlena svačinka a “Dobrou chuť!” (96). Takže jaké bylo to občerstvení? Byla to paštika a potom hroznové víno, k tomu podle vlastního výběru český chleba nebo “prkýnka”. Pokud by nebylo jasné, co prkýnka jsou, musím říci, že i já jsem si musel v kuchyni Ažinky na tento pojem zvykat. Dnes již jsem získal zkušenost, že tuto přílohu je možno zakoupit v příbramském Kauflandu pod názvem “Křehké plátky”

Čas však rychle ubíhá, je třičtvrtě na jednu. Aža vyřídí ještě mobilovou korespondenci, ale pak už jsme opustili krásné stanoviště ve stínu pod stromem, vždyť tam už postávala skupina nějakých starších výletníků, kteří by si tam rádi zalezli místo nás. Tak jsme pokračovali v putování. Začali jsme s brouzdáním po kotníky a obdivovali vlastní pláž Elafonisis, kde se snoubila zelenkavá voda s růžovým písečkem a kde rozhraní mezi mořem a souší stále měnily jemné vlnky. U hlavní “brouzdavé pláže” byla spousta slunečníků, lehátek a samozřejmě dětí s dospělými (113).

Ohromné brouzdaliště spojovalo písečné ostrůvky docela malé i větší, pokryté také vegetací, ale na podrobné mapě pobřeží byl celý tento komplexní útvar zakreslen jen jako souvislý poloostrov. Mělká voda zřejmě nebyla pokládána za dostatečný důvod k oddělování vnitrozemí od moře. Nicméně pro povrchního pozorovatele tu bezpočet ostrůvků skutečně byl. Některé jen z jemného písečku jiné pokryté i velkými tmavými a světlými kameny a rostlinami, které jsme již před tím viděli na skutečném pobřeží. A mezi tím chodili lidé a náš foťák i kamera byli v akci, takže je možno tento text doplnit záběry v našem digitálním albu i na videu. Jsou tam nejen dospělí, ale i děti, které své eldorádo v hojnosti a blahobytu ve vodném prostředí plně využívali. Ve vyhřáté vodě po písku s radostí běhali, nebo se i váleli. Postoupili jsme dále od pevniny směrem k vyššímu ostrovu s vegetací a rozhodli jsme se, že se rozdělíme. Já se utábořím se “zavazadly” u skupiny kamenů vystupujících z brouzdaliště a Aža provede s foťákem a kamerou sama průzkumnou akci.

Je už půl třetí a já od svého ostrůvku pozoruji pohyb kolem. Otočil jsem se a najednou se mi zdálo, že se vracím do pravěké historie. Kréťané si totiž udržovali archaické náboženství, kde žena hrála velmi důležitou úlohu ploditelky a svou odlišnost dávala bez ostychu najevo. Vlivem tohoto náboženství bylo i později mezi dámami na Krétě módou chodit s obnaženými prsy a já tu i ve třetím tisíciletí našeho letopočtu dnes jednu potkal. Nedaleko mě směrem na volné moře tu v brouzdališti stála štíhlá a urostlá blondýna tvářící se nesmírně vážně, spíše věštecky a hleděla kamsi do dáli. Zprvu jsem myslel, že to je antická socha, kterou je možno obdivovat, ale pak jsem si v zápětí uvědomil, že by takový zájem staršího pána nebyl vhodný.

Vrátila se k taťkovi, který se ve svém pohodlí chladil u kamenitého ostrůvku jako hlídač zavazadel. Bude už třeba pamatovat na návrat domů, neboť právě na dnešní den byla ohlášena změna jízdního řádu znamenající odplutí už 15:30 místo 16:00 hodin. Rozhlížíme se nakonec kolem sebe a rekapitulujeme svůj dojem o Elafonisis. Je to ohromné koupaliště, kde dospělí neustále stačí nejvýše tak do pasu. Celkový rozměr, je možno odhadovat na 800 až 1000 m, pokud se uvažuje prostor mezi pobřežím a vyšším ostrůvkem a do něho zahrnou všechny drobné ostrůvky v brouzdališti. Na pobřeží je spousta lehátek se slunečníky, pár metrů za nimi je jakási restaurace se slaměnou střechou, kterou jsme si neprohlédli, neboť nás Klára Viamare varovala, že tam bude až pětkrát dráže než v Paleochoře. Všiml jsem si, že vzadu za restaurací je možno zahlédnout autobusy které asi přivážejí široko daleko z Kréty návštěvníky vyhlášené pláže. Odcházíme nebo spíše se brouzdáme směrem k lodi, je půl třetí.

V pět hodin jsme se vrátili z výletu. Z lodi zašla Aža do supermarketu se podívat, zda-li mají onen ohlášený pondělní jogurt v keramických nádobkách, ale informace se ukázala klamnou. Ve tři čtvrtě na šest jsme už byli doma a dcerunka připravila dobrou i zdravou krmi. Rozkrájela rajčata, okurku, stroužky česneku a udělala výborný salátek, který ještě posypala naším českým sýrem balkánského typu. Pak otevřela konzervu tuňáka a rozdělila ho každému do misky s nabotnalou arabskou těstovinou kus-kus. K zapití servírovala mátový čajíček, ale nakonec nezapomněla – jistě s ohledem na mě - na kafíčko a na polovinu máčeného perníčku pro každého. Zatímco myla pár nádobí, já jsem napsal adresy na tři pohledy pro Jožku a Káju v Česku a pro Zdeňku v kanadské Calgary.

Pak jsme si vzali hrozny a šli na procházku. Letmý pohled jsme znovu věnovali zapadajícím slunce krásně osvětleným horám nad oblázkovou pláží a pokračovali k písečné pláži na skutečný západ. Ten už jsme však skoro nezastihli a rozhodli se pokus opakovat někdy příště. Při návratu Aža koupila olivový olej s označením “virgin” (tj. panenský) a s poznámkou, že je lisovaný za studena a pochází přímo z Kréty. Vyhlídli jsme si také jednu hospodu pro budoucí večeři blízko přístaviště lodi, tam bylo docela nějak prázdno a měli proto o nás zájem. Přihnala se k nám nějaká paní, která tam pravděpodobně vypomáhala, a podle Aži mluvila americkou angličtinou. Nabízela nám, že nám ukáže kuchyň, ale my ji ujistili, že přijdeme jednou na večeři.