Ráno vyjíždíme na 178, která nás vede Emigrant Canyonem. Dostali jsme se do území, kde není ani živáčka. Pouze náš minivan supí při zdolávání ostrých, strmých serpentin úzkého kanyonu. Jedná se o geologicky zajímavé místo, ale vzhledem k tomu, že nikdo z nás geologem není, přejeme si jenom, aby nám neselhaly brzdy.

Přejíždíme do dalšího kanyonu - Wildrose. Zjišťujeme, že zásoby benzinu se krátí a možnost načepovat asi jen tak nebude. Propočítáváme, kolik jsme schopni na rezervu ujet. Dle pokynů pro turisty víme, že pokud se něco stane s autem, nemá se opouštět, ale čekat, až někdo pojede kolem a pomůže. Zásoby pitné vody máme, ale zda by stačili do doby, než by se někdo objevil, těžko říci.

Po dramatických chvílích dojíždíme k naší záchraně. V Panamit Springs čepujeme ale pouze 3 galony, které nás stály neskutečných 6 dolarů na dojetí k další benzínce. Je to nejdražší benzin ve státech.

Z údolí jsme se opět vyšplhali na Father Crowby Point, odkud je poslední pohled na Údolí smrti, které po třech dnech opouštíme.

Do Lone Pine, výchozí stanice horolezců přijíždíme ve 12.20hod. Stavíme ve Visitor center, kde se ptáme na Day hike permity. Posílají nás do Inyo National Forest Wilderness Reservation Service. Rezervace je doporučována dělat 6 měsíců dopředu.

Návštěvnost je regulována. Na den je kvota 50 lidí. Pokud se přijde během dne, je zde naděje, že dostanete permit jako my díky těm, kteří svou rezervaci zrušili nebo se do 9 a.m.. před výstupem nenahlásili. Povolení se dostává zadarmo na rozdíl od toho, které se rezervuje několik měsíců dopředu. Za to se platí pět dolarů na osobu. Leckoho mohlo odradit počasí, které není nikterak povzbudivé. Radostnou zprávu oznamujeme Ivanovi a Petrovi čekající na nás v autě.

To co je ale vidět nad vrcholy je dost odstrašující. Sedí tam těžké, černé mraky, snad se tam čerti žení. Permit sice máme, ale v to, že tam vylezeme, moc nevěříme. Začínáme plánovat co dál. Chce to nakoupit jídlo na cestu a vyjet o nějaký ten metr výše, abychom se začali aklimatizovat. Dnes jsme byly 86 metrů pod hladinou moře a v příštích dnech chceme vylézt až téměř k 5000m.

V Lone Pine žádný velký, náš oblíbený supermarket nemají. Pouze malou samošku. Projíždíme městečko a ptáme se i na možnost poslání emailu. Odkazují nás do školy, kde snad Internet mají. Je ale dost pozdě odpoledne, takže pokusy vzdáváme. Zajíždíme ještě do vedlejšího městečka Independence, ani tam však supermarket není. Vracíme se zpět do Lone Pine. Začíná poprchávat. Nahoře určitě sněží. Naděje na výstup se rozplývají. Nicméně diskutujeme, kde přespíme. Já s Milíkem jsem spíš pro to, vyjet výše. Petr je proti, bude tam pršet. Nakonec jedeme nahoru. Stavíme v kempu hned za Lone Pine, ale není nijak vábný. Opuštěný, žádné služby. Pokračujeme dále. Další kemp je již lepší, ale je stále dost nízko. Serpentínama se šplháme k Mt.Whitney Portal vzdáleného od Lone Pine 13 mílí. Naskýtají se výhledy na Mt. Whitney.

Dnes jsme najeli 243,2km

Auto necháváme na parkovišti, batohy na záda a jdeme. Studujeme mapu na nástěnce, která nám ukazuje celou trasu až na vrchol. Diskutujeme česky, čímž jsme na sebe upozornili vedle stojícího postaršího pána, který byl zjevně potěšen, že slyší svůj rodný jazyk. Přivolal i svého bratrance, který ho přijel z Evropy navštívit, aby jsme se všichni společně vyfotili. Popřáli nám šťastnou cestu a my za sebou necháváme první metry. Celá okružka čítá 22 majlí s převýšením 6000 stop (2000m). Za jeden den to zvládnou jen ti nejzdatnější. Nám bylo doporučeno vynést batohy a stany do Outpost Kempu, tam přespat, nechat všechny zavazadla zde a výstup absolvovat nalehko. Večer se vrátit, přespat opět v kempu a druhý den dopoledne přijít zpátky na parkoviště.

První úsek, vedoucí John Muir Wilderness, Inyo N.F. byl velice příjemný. Potkáváme plno turistů, ti co jdou již dolů vyprávějí o včerejší sněhové vánici nahoře. To jsme zvědaví, co nás čeká. Kam dojdem, tam dojdem.

K prvnímu jezeru - Lone Pine Lake je možné pořádat “day hike” - denní túry bez povolení. Je neskutečně krásné počasí, až k nevíře. Jdeme pomalu, zavazadla jsou těžká. U jezera děláme větší odpočinkovou zastávku. Dáváme si sušenky, pijeme a obdivujeme krásu horského jezera. Sedělo by se krásně, ale musíme dál.

Po několika hodinách přicházíme k Outpost kempu, kde stavíme stany. Na to, jak jsme to šli dlouho, to není až zas tak daleko od Portalu. Zdolali jsme 2000 stop (667m) a ušli 3,5 majle.

Kemp se nachází na louce pod obrovskou skalní stěnou. Pár stanů už je tady postaveno, asi těch, co se teprve z výstupu večer vrátí. Ze stromů visí lana, na kterých jsou zavěšené pytle s jídlem. Jedná se o bezpečností opatření proti mlsným medvědům. Zajímavostí jsou solární záchody, ale voda pitná není žádná. Tu jsme si museli vzít s sebou do zásoby. Je tu pouze potůček, v kterém děláme hygošku. Slunce pomalu zapadá, skála vrhá chladný stín a proto s večeří jdeme na protilehlou stranu louky, která je ještě vyhřívaná slunečními paprsky. Vyhříváme si kožíšky na kládě stromu a přejeme si, aby počasí vydrželo.

Ostatní jdou pohodovým tempem. Zanedlouho jsme se dostali až k Mirror Lake - zrcadlovému jezeru. Opravdu se na hladině kouzelně odrážejí vrcholky hor a borovice, kterých začíná valem ubývat. I terén se začíná měnit. Objevují se obrovské balvany, mezi kterými vede velice dobře udržovaná, kameny ohraničená cesta. V dálce pod námi je vidět městečko Lone Pine a hřeben Amargosa Range lemující Údolí smrti.

Ve výšce 11395feetů (3798m) jdeme podél Trailside Medows, kde je možné kromě horského potůčku a vodopádů vidět i zdejší divokou zvěř. Mezi balvany se schovává svišť.

Konečně jsme došli až k Trail kempu, vzdáleného 6 majlí od Portalu. To, že je to kemp napovídá pouze pár stanů, které mezi kameny není ani moc vidět. Nacházíme se nad hranicí lesa. Všude samé balvany a nad námi skalní stěna, jejíž jeden z vrcholů je Mt. Whitney. Máme ještě co vystoupat. Petr je někde v nedohlednu. Máme trochu obavy, zda má dostatek jídla a pití s sebou. Počasí je kouzelné. Svítí sluníčko a jdeme pouze v tričku.

Posilňujeme se před dalším výstupem. Milík s Ivanem se rozhodují, že zůstanou zde. Vyměňuji si tedy s Milíkem pohodlnější pohorky a dodáváme potřebné kalorie. Léša, vybaven speciálníma hodinkama do výškového terénu přebírá vedení do svých rukou. Má pod kontrolou počet vystoupaných metrů, teplotu atd. Vystoupat k Trail Crestu znamená zdolat na 2,2 majlích převýšení 1777stop (592m). Plni síly se pouštíme na stěnu, v které je vedena serpentina za serpentinou a to velice hustě. Prý jich je celkem 97. Léša vyhlašuje zastávku každých 100 výškových metrů - dřív ne. Ani zastávky na focení se nebrali. Ale jak velitel zavelí, tak se musí poslouchat. Léša, udával tempo. Já jsme šla těsně v závěsu. Byli jsme ale docela dobrý, během 17 - 20 minut jsme měli nárok na občerstvení a zastávku. Necháváme za sebou i další jezero - Consultation Lake. Před námi jsou krásné panoramatické výhledy na Lone Pine Lake, Mirror Lake. Sedlo se zdá téměř na dosah, ale serpentiny, jako by neměly konce. Potkáváme ty, kteří nás povzbuzují. Na vrcholu již po předvčerejší bouři žádný sníh není, roztál. Prý až vylezeme k Trail Crestu, máme nejhorší zasebou.

Vše jednou končí, tak i serpentinám odzvonilo. Dostali jsme se do sedla, Trail Crest do výše 13777 stop (4592m). Jako mávnutím kouzelným proutkem se nám otevřely fantastické výhledy na Hitchcookova jezera a hory Sierry Nevady, které se doposud schovávaly. Vstoupili jsme vlastně do Sequioa N.P. a napojili na John Muir Trail. Odtud nám zbývají k vrcholu pouhé dvě majle a překonat 800 stop (267m).

Na cedulkách nás upozorňují na nebezpečí bouřek. Cesta vede po západní straně Muir - Keeler - Whitney Ridge. Skály tvoří podél cesty obrovské zuby, mezi kterými je vidět dolů, do hluboké propasti. Nic pro mě. Nepříjemné mrazení v nohou, které odmítají poslouchat. Léša předem upozorňuje, kdy se raději mám dívat na druhou stranu.

V kamenné suti potkáváme Petra, který má vrcholový výstup zasebou. Je to obdivuhodné, ale na vrcholu byl již v poledne. Vypočítal nám, že za hodinku a půl tam budeme taky. Tento úsek považuje za obtížný, musí se skákat z kamene na kamen a co je nejhorší, cesta není vidět, takže těžko říci kudy jít. Ale to, že by šel s námi ještě jednou na vrchol a vedl nás odmítl se slovy “nikdy více”. Stopuje čas, dlouho se s námi nezdržuje a letí dolu.

Na nás padla únava, letargie, malátnost. Asi začíná působit výška. Mě začala bolet hlava, na šátek jsem si dala ještě čepici a oblíkla i bundu. Zásoby jídla i vody docházejí. Nevěřili jsme, že se dostaneme až tak vysoko a trochu jsme to se zásobami podcenili. Jdeme strašně pomalu, stále posedáváme. Jak řekl Léša, nebýt to Mt.Whitney, tak jdu snad zpátky. Pod vrcholem musíme být pouhých pár metrů a tak pomalu jdeme stále nahoru, snad i správným směrem k vrcholu Mt. Whitney.

Je odtud fantastický výhled. Na vrcholu je postavena kamenná bouda pro případ nouze. Zapisujeme se do návštěvní knihy, kde je snad každý den zápis od nějakého Čecha. Sešli jsme se zde i se sousedy z kempu. Děláme vrcholové foto a beru panoramatický záběr kamerou. Padla na nás únava, nejraději bychom si zdřímli, ale musíme lézt zpět. Už tak máme zpoždění. Dle předpokladu Petra bychom měli být pomalu zpátky v Outpost kempu, kde na nás budou netrpělivě čekat. Něco po třetí se vydáváme na cestu dolů. Přeskakujeme z kamene na kamen, teď už víme kudy jít. Po pár metrech mě najednou postihly křeče žaludku. Zřejmě jsme rychle klesli a zapůsobil výškový efekt. Slunce ještě docela pálilo. Odložila jsem nejprve kameru s foťákem., které se mi houpaly na krku a bouchaly do břicha a ledvinku kolem pasu, která mě stahovala. Odlehčena, pomalu pokračujeme v sestupu.

Trochu se mi ulevilo a zkoušíme se znovu rozejít. K pití máme ještě trochu vody s iontovým nápojem. Nasadili jsme volné tempo. Pomalu klesáme a dostáváme se do úseku nekonečných zákrut. Dole pod námi je již vidět Trail kemp, to už je veselejší. Snad tam najdeme nějaké posilnění.

Milík s Ivanem vyšli také až ke Trail Crestu, ale odtud se vrátili. Setkali se s Petrem, který byl na cestě dolů. Nikdo neměl dostatek potravy, ale v Trail kempu je taška s jídlem, kde si Petr může svůj díl sníst. Petr nasadil opět rychlé tempo. Hlad Milíka a Ivana také popoháněl. Konečně jsou v Trail kempu, ale s hrůzou našli místo jídelní tašky lísteček od Petra. Tašku jsem vzal s sebou dolu do našeho výchozího kempu. S nepochopením hladový Milík s Ivanem zvýšili tempo. Mysleli hlavně na nás, kteří se budeme vracet až z vrcholu, určitě daleko hladovější. V Outpost kempu byly neuvěřitelně brzy. Milík pouze sdělil Petrovi, že to nebyl moc dobrý nápad tašku vzít dolů a Petr beze slov vyrazil s jídlem zpět do Trail kempu. Dokázal obdivuhodný výkon.

Netušíc, jaké story se odehrálo, přicházíme do kempu a vrháme se na jídlo. Jídlo do mě moc nejede a pouze piju. Začíná se připoždovat, určitě o nás mají již strach. Při sestupu ani nefotíme, ani nefilmujeme. Najednou při kontrole nadmořské výšky Lešek s hrůzou zjišťuje, že nemá hodinky. Je šero, moc není vidět a my baterku nemáme. Já již nemám téměř žádných sil. Lešek se vrací po cestě nahoru, snad je najde. Potkává naše sestupující sousedy z kempu, kteří hodinky našli a nechali je na viditelném místě položené na kameni. Je to skvělí, ještě existují poctivci. O pár metrů dál je opravdu Lešek našel. A nic jim není, jdou a ukazují. “That is Great”, jak by řekli Amíci. Je už tma a přicházíme do kempu, kde nás netrpělivě Milík již vyhlíží. Sdělujeme si své zkušenosti a zážitky, ale moc dlouho nepovídáme. Já si beru acylpyrin a jdeme spát.

Již v půl jedenácté jsme na parkovišti u auta. Našli jsme ho tu v pořádku. Ukládáme věci do auta, převlékáme se a s pocitem dobře vykonané práce jedeme do Bakersfieldu za Bohmwaldovými. V Lone Pine jim voláme z automatu, že dnes dorazíme. Zmiňujeme se o Mt. Whitney, ale nevěděli, kde se nachází.

Bereme 395 na jih a 178, která nás vedla krásným polem Joshuí. Zastavujeme přímo u silnice a jdeme pořídit pár obrázků. Milík hledá nějaká semínka pro pěstitelské pokusy. Odkvetlých květenství je zde dost, ale semena jsou vesměs prokousaná od hmyzu. Ale snad se podaří vypěstovat Joshuu ze semínek, které koupil Lešek v Údolí smrti.

RV park Bohmwaldů jsme našli, nemuseli jsme tentokrát volat SOS. Po třídenní túře na nejvyšší vrchol USA jsme zmožení a přivítali jsme pohodlí domova i jejich pohostinnost. Na večer jsme šli naše těla zrelaxovat do jakusi, vířivého bazénu. Nic lepšího jsme si snad nemohli přát. Ivan se po večeři věnoval pánovýmu počítači, instaloval internet a učil ho posílat poštu. Popíjeli jsme výborné víno a na kus řeči přišli i sousedi. Jedině Ivan byl trochu smutný, že se nedostal na golf.

Dnes jsme najeli 289,6km

Krásně jsme se vyspali, ani vstávat se nám nechtělo. Pani připravila vydatnou snídani a s pánem prohlížíme mapy. Doporučuje nám nejlepší cestu do Los Angeles. Ptáme se na Beverly Hills, na seriál 90310, ale nic moc o něm neví. Loučíme se a domlouváme setkání na příští rok v Praze.

Několika proudová silnice nás vhodila do LA. Projíždíme Beverly Hills, kde kluci hledají Brendu a další kočky ze seriálu. Peach Pit, restaurant nikde nevidíme a bezradně kličkujeme uličkami. Na hlavní třídě jsou obchody těch nejznámějších módních salonů a parfémů.

Necháváme se zlákat obchůdkem 99c only. Parking je zadara, ale prostředí není nikterak vábné. Zůstávám raději v autě a pozoruji jak černošky chodí obtěžkaný taškama, nasednou do svých hroznejch auťáků a jedou dál. Poblíž je i telefonní budka z které se marně snažíme dovolat do India a nahlásit, že jsme již na cestě. Telefony nefungují, pouze jsme přišli o drobný. Připadáme si rázem jako doma. Nedá se nic dělat, musíme tedy jet rovnou do India. Jedeme po 10, která by nás tam měla přímo dovést.

Několik kilometrů před Palm Spring jedeme kolem obrovských polí s větrnými elektrárnami. Vítr, který údolím fičí je tak opravdu skvěle využit. Některé vrtule se stejnoměrně točí, jiné jsou v poklidu. Asi je tak výroba energie regulována.

Do India přijíždíme v půl sedmé. Z LA jsme sem jeli dvě a půl hodiny. Vjíždíme do resortu Indian Palms Intervals na Monroe st., kam můžou pouze ubytovaní hosté. U brány dostáváme kartičku, s kterou budeme otevírat bránu. Vedro je k padnutí, ale všude neskutečně zelená travička a kvetoucí záhonky. Na pravidelné závlahy se věnuje značné množství prostředků.

Dnes jsme najeli 422,4km.