 |
Předchozí | Obsah | Další |  |
Je 13. září 1995 a na devátou ranní máme sraz na letišti v Ruzyni. Kromě Leška jsme zde všichni na čas. Karel pročítá burzovní zprávy, telefonuje do práce a dává poslední pokyny k obchodování. Leška jsme se nakonec taky dočkali, takže k odbavení odcházíme před půl desátou. Vše proběhlo bez problémů. Odlet se společností Air France je plánován na 10.25, my však startujeme opožděně kolem jedenácté.
V letadle je podávána svačinka - obložené chlebíčky a kafíčko. Pro ukrácení času jsou k dispozici noviny. Karel si troufá na francouzské, my raději volíme anglické Financial Times.
Ani jsme se pořádně nerozkoukali a už se pomalu připravujeme k sestupu.
Přistáváme na letišti De Gaulle v Paříži. Shuttlem se přemisťujeme na terminál C, odkud odlétají transkontinentální lety. U Air France provádíme "check in", registraci.
Trochu jsme rozčarováni z toho, že byť Lešek zaplatil více za letenku, bude sedět s námi a budou mu poskytnuty úplně stejné služby jako nám. Škoda, těšili jsme se, jak ho budeme navštěvovat.
Je půl druhé odpoledne a čekáme na povolení ke startu. Z Paříže do San Franciska letíme trochu větším letadlem, úplně novým Airbusem 340. V jedné řadě je umístěno devět sedadel, pět uprostřed a dvě a dvě u okýnek po straně. Čtyři sedíme uprostřed, Lešek dostal místo u okýnka. Každý cestující obdržel sluchátka, s kterými bylo možné poslouchat několik hudebních stanic, či pokud se promítalo, sledovat video a zvolit si jazyk, v kterém ho chce poslouchat, na spaní špunty do uší, klapky na oči a pěkný modrý vlněný pléd a polštářek, který je bohužel majetek Air France.
Atlas Air France uvádí, že nás čeká cesta dlouhá 8962 km a z Prahy do Paříže
máme již za sebou cestu dlouhou 863 km.
Je čtvrt na tři odpoledne a naše letadlo se již konečně rozjíždí s téměř
hodinovým zpožděním.
Před námi na plátně jsou monitorovány informace o průběhu letu. Uběhlo 47 minut,
jsme již ve výšce 1100 m a letíme rychlostí 815 km/h.
Po hodince letušky i letušníci začínají rozvážet občerstvení. Nastává rušno. Jsou podávány nejrůznější drinky, každý testujeme něco jiného. Karel si dává červené a Milík s Ažíkem martini, máme se skvěle.
Ve čtyři hodiny odpoledne přišla řada i na jídlo servírované na tácku v nejrůznějších malých mističkách. Začali jsme kuřetem s rejžičkou, žampionkama a zeleninkou. Další chod byla tlačenka se salátkem a houstičkou, různé druhy sýrů a k pití džus a kávička se zákuskem. Paráda.
Je za deset minut pět což je 2h a 39 minut letu, jsme nad Islandem ve výšce 10.700
m, venkovní teplota dosahuje -54oC.
V letadle se rozsvítila signalizační červená světla. Všichni zasednout a připoutat
se!
Jsme nad Grónskem, kde nás zastihly mírné turbulance. Letíme 977 km/h a jsou 4 hodiny
46 minut po startu.
Je skvělá viditelnost. Z okénka pozorujeme ledem pokrytou zemi.
V půl dvanácté evropského času nám naservírovali další výbornou večeřičku. Krevetky s rajčátkama, vepřové s pikantní, nakyselo upravenou rýží s rozinkami, kompot, sýr a zákusek.
Pro ukrácení času je promítáno video, ale nezaujalo nás. Let docela ubíhá, snažíme se i trochu zdřímnout. Po příletu do SFO nás čeká náročná akce. Půjčit auto, vyjet z města a najít místo, kde složíme hlavu.
Hodinu před přistáním jsou všem rozdávány dva formuláře, které musíme vyplnit pro imigrační a celní úředníky. Vyplňování nás značně zaměstnalo, nutno přiznat, že jsem ho správně vyplnila až napotřetí.
Máme za sebou deset hodin a 32minut letu, zaléhá nám v uších, připoutáváme se a připravujeme se k přistání v San Francisku. U nás doma je třičtvrtě na jednu v noci. Zde je 4. hodina a nějaká minutka odpolední a dosedáme opět na pevnou zem s potleskem jako s projevem radosti a poděkování pilotovi a celé posádce. Personál nám děkuje, že jsme pro transkontinentální let zvolili právě jejich leteckou společnost, vítá nás v Kalifornii v San Francisku, hlásí přesný čas a venkovní teplotu devatenáct stupňů Celsia.
Čeká nás poslední odbavení, takže držme si palce. Bereme si svá zavazadla, kterých jsme se zbavili v Praze Ruzyni a jdeme k imigračním úředníkům.
Odbavování probíhá u několika přepážek rychle. Na mě vychází ženská. To dobře nedopadne, říkám si. A taky že jo. Podívala se do pasu a zjistila, že nemám žádné razítko, že bych loni státy opustila. Pouze jsem konstatovala, že jsem po měsíci odletěla z Newarku s Alitalia a pak čekala, co se z toho vyklube. Dostávám žlutou kartu a posílá mě k vyššímu úředníkovi. Musím si sebou vzít i zavazadla. Znejistěla jsem a v rychlosti se domlouvám s Milíkem, které ze zavazadel bude méně potřeba, pokud mě pošlou zpátky domů. S nepochopením pokračuji k dalšímu vykonavateli. Tentokrát je jím černoušek. Odevzdávám pas a opět konstatuji, že jsem po měsíci státy opustila. Hledá v computeru a nic neříká.
Ostatní členové výpravy jsou bez problémů vpuštěni do Ameriky. Milík se snaží vysvětlit místnímu úředníkovi, že by ráda na mě počkala, že má mojí letenku a další věci. On je však nekompromisní, odbavovací prostor musí opustit. Ujišťuje ji, že vše dobře dopadne, ať nemá strach. Minuty čekání na poslední verdikt, se zdají nekonečné. Raději nediskutuji a nechávám všemu volný průchod. Jsem připravena v nejhorším volat Colmanům, kteří by snad dosvědčili, že jsem státy opravdu opustila a pomohli vyhledat záznamy, že jsem byla 30.9.1994 na palubě letadla Alitalia směřující do Říma.
Je vidět, že i v Americe mají pěkné zmatky v záznamech.
Po bezvýsledném hledání mě černoušek nakonec propouští. Jako při návratu
ztraceného syna mě v hale vítají ostatní členové výpravy. Takže jsme opět
všichni a můžeme hledat schuttle bus od Dollar Rent car.
Pro přesun všech zavazadel si půjčujeme vozíky, s kterými je možné dojet až k zastávce autobusu. Po chvilce čekání nastupujeme do "schuttlu" a jedem do půjčovny. Místní Dollar Rent Car je o něco menší než bylo Alamo v Newarku. I kancelář a vybavení není tak reprezentativní. Hned se nás ujímá pracovník, který bez velkého rozmlouvání vypisuje formulář k půjčení auta. Vše máme zaplaceno, takže mě zarazilo, že hbitě vyplňuje další položky, které máme zaplatit. Nesměle se dotazuji, o co se jedná. Prý pojištění, které bychom si měli připlatit. Znalá věci konstatuji, že jistě nejde o povinné pojištění, ale o připojištění a je na nás, zda si ho vezmeme, či nikoliv.Vysvětluje význam jednotlivých připojištění. Váháme, probíráme pro i proti. Pokud si jej vezmeme, zcela určitě budeme jezdit s větším klidem. V půjčovném je zahrnuto pouze základní pojištění, CDW, něco jako naše povinné ručení.
Pán byl úspěšným pojišťovacím agentem a my jsme rázem lehčí sumasumárum o 509,4 dolarů. Z čehož plná nádrž nás stála 29,4 dolarů a místní taxa činila 88,44 dolarů.
Větší auto za příplatek asi 27 dolarů na den jsme již hrdě odmítli.
Na parkovišti pro nás byl připraven Dodge Voyager, minivan pro 7-8 lidí, třiapůllitr. Zavazadlový prostor opravdu není moc velký. Nedá se nic dělat, musíme se tam nějak směstnat.
Počáteční stav mílovníku - 26.072 mílí. Za volant zasedá Ivan, navigátorem je Aža. Opouštíme San Francisko po státovce číslo 101. Pojedeme, dokud nenajdeme kemp k přespání. Ocitli jsme se zde v "rush hour", silnice jsou zacpané, ale Ivan s přehledem zvládá situaci. Dokonce má na palubní desce v pohotovostní poloze foťák s kterým stačí ještě pořizovat první záběry.
Přejíždíme Oakland Bay Bridge, nejdelší visutý most na světě - 13,2 km dlouhý. Spojuje San Francisko s východním zálivem. Je dvouposchoďový, hořejší patro slouží k přepravě na západ a dolejší na východ.
Přeletem jsme si nahnali celých devět hodin. U nás doma v Praze je nyní kolem třetí v noci. Tady teprve slunce pomalu začíná zapadat.
Za mostem se vydáváme po Interstate č.580 dolů, na jih směr Harvard. Nikde žádný kemp a tak pokračujeme směr Yosemite. V Livermore je sice nějaký kreslený, ale je to větší město, což by bylo dost obtížné ho najít. Z 580 jedeme na Interstate č. 205 na Tracy. U benzinky nám doporučují kemp na státovce 120 v Montace.
Již za tmy do něho vjíždíme a platíme pro všechny asi 20 dolarů. Jsou zde sprchy a teplá voda. Stavíme dva stany, kluci spí v malém horolezeckém Gema a my holky, v "áčku". Bez dalšího protahování, utahaní jdeme spát.
Budíček nařizujeme na osmou ranní.
Dnes jsme ujeli 126,4 km.
Již v půl páté jsme vzhůru a vstáváme. Moc jsme se nevyspali. Poblíž jezdily vlaky a nějaké těžké vozy, rámus - hrůza. Také značný časový rozdíl a naše biologické hodiny způsobily své. Kemp byl téměř opuštěný, kromě nás tu snad nikdo nebyl.
Ráno, plni elánu se pouštíme do balení věcí. Kluci se snaží vyměnit prostřední řadu sedaček, která měla dvě sedadla za poslední, delší. Akce byla bezúspěšná.. Nejlepší by bylo, kdybychom mohli jednu řadu úplně zrušit a vyzískat tak větší zavazadlový prostor. Vše se zpět přemontovává a k uskladnění věcí využíváme každou škvírku.
Nemáme benzín pro Aljošu, na kterém chceme k snídani uvařit čaj a pašovanou Knorr polévku. Hadičku však máme, takže teď už jenom šikovně vycucnout trochu paliva z nádrže. Injekční stříkačka pro natažení nestačila, takže nastoupili Ivan a Lešek, kteří si párkrát nechtěně lokli. Díky zlepšovacímu návrhu Ivana se nakonec věc podařila a zatímco kluci se dále seznamovali s funkcí auta, já jsem připravovala snídani. Díky pečlivému prohlížení minivana kluci objevili, že v předním světle reflektoru je nějaká zkondenzovaná voda, což není nic dobrého. Opět se osvědčila hadička s kterou se podařilo vodu odstranit.
Po snídani kolem deváté si ujasňujeme dnešní "fahrplan". Nejprve je třeba nakoupit a pak pokračovat směr Yosemite.
Jsme v Kalifornii a jedem po č.120. Projíždíme úrodným údolím St. Joachim Valley, kde silnice lemují sady s ovocnými stromy. Pěstují se tu melouny, broskve, olivy, víno, mandle. Soukromníci u silnice nabízejí čerstvé produkty v open air marketu. U jednoho také stavíme. Ceny jsou 50c za libru. Nechali jsme se zlákat opravdovými, nefalšovanými, obrovskými broskvemi uzrálými pod kalifornským sluncem.
V supermarketu Big Boy, v Escalonu děláme první nákupy. Společná útrata činila asi 44 dolarů. Specializovali jsme se na nejrůznější druhy fazolí, párečky, rybičky, těstoviny, rýže...
Hned nám bylo lépe a zhostil se nás pocit uspokojení. Hlady snad v nejbližších dnech trpět nebudeme. Problém byl pouze vše do auta naskládat.
Venku svítí sluníčko, začíná se oteplovat. Před námi se otevírají pohledy na oblé kopce Sierry Nevady, porostlé zežloutlou suchou travou. Jedem po 108 a 120 do Yosemitu. Projíždíme pouštní oblastí Sierry Nevady. Na cestě stavíme u velkého jezera, kde rostou borovice, jejichž jehlice jsou dlouhé asi 15 cm.
Opouštíme 108 a dále pokračuje pouze po 120. Stavíme se v Tolumnae Visitors Bureau Office v Chines kempu, kde v období zlatokopecké horečky žilo více jak 5000 Číňanů. Od sympatického pána v ofisu získáváme první informace o Yosemitu.
Teplo je již docela slušné, Karel zde odhaduje teplotu na 32oC ve stínu. Dlouho se nezdržujeme a rádi usedáme do svého klimatizovaného autíčka.
Stodvacítka nás dovedla až k bráně Yosemitského NP, který je od roku 1844 přírodní rezervací. Vjíždíme západním vjezdem Big Oak Flat Entrance. Kupujeme si za 25 dolarů Golden Eagel Passport, kartičku, která nás opravňuje, během jednoho roku, k návštěvě všech národních parků a národních monumentů zdarma. K tomu jsme obdrželi i informační mapu o všech národních parcích a ohrožených rostlinných i živočišných druzích USA.
Ocenili jsme důkladně propracovaný systém národních parků. V samotných NP je vše pod kontrolou rangerů, " strážců". V informačních centrech poskytují zasvěcené informace o parku, každému návštěvníkovi se ochotně věnují. Stačí přijít a zeptat se "Máme na park dva dny, půl den atd..., čemu v parku máme dát přednost, co stojí za to v prvé řadě vidět?".
Prospekty jsou ve střediscích zdarma, volně k dispozici a při zaplacení vstupného, či prokázání se Golden Eagle Passportem, obdržíte podrobnou mapku se všemi potřebnými informacemi, kde se nacházejí kempy, piknik arey, kde je co k vidění, jaké rostlinné a živočišné druhy je možno v parku potkat atd. Ve větších známějších parcích jsou navíc k mapce NP přiloženy i noviny, vycházející aktuálně každý týden. V novinách Yosemite Guide se tak dovídáme, jak se chovat v oblastech, kde se vyskytují medvědi, kde se momentálně provádějí řízené ohně, o tom že se v parku chystá zavádění elektrobasů, které budou jezdit po parku.
Yosemitský NP zaujímá část pohoří Sierry Nevady. Jeho historie započala před 500miliony lety, kdy tato oblast ležela pod mořem. V průběhu geologické historie Země došlo působením pohybů zemských ker k vyzdvižení mořských sedimentů nad mořskou hladinu. Na dalším utváření terénu se pak podílela erosivní činnost vody a ledovců.
V Yosemitu si dnes přijde každý na své. Jsou zde hluboké kaňony, vodopády, krásná vegetace, ale i ohořelé stromy, sekvojové háje v Mariposa Grove, alpinská divočina Tolumnae Medows a Yosemitské údolí. Je to jeden z nejnavštěvovanějších parků, o čemž jsme se přesvědčili na vlastní kůži. Díky koloně vozidel, která se před námi vytvořila, projíždíme v určitých místech park krokem.
Nejprve stavíme v informačním středisku, kde zjišťujeme možnosti přenocování. Téměř u všech kempů na vývěsce visí označení obsazeno. V kempu Mariposa Grove, jak nám v informacích zjistili, je ještě nějaké místečko volné. Než jsme se však rozhodli, už ani to nebylo. Nezbývalo, než sehnat něco mimo park.
Akci kempy jsme tedy uzavřeli a začali vnímat okolní přírodu.
Projíždíme horskou krajinou, kde je silnice lemována vzrostlými smrky a borovicemi. Z informačního střediska směřujeme směr Valley Visiter center, ale až tam nedojíždíme a odbočujeme na 140, na Portal Road, kde je zakreslená piknik area. K té jsme však také nedojeli a nechali jsme se zlákat říčkou, která zde protékala. Velké balvany trochu připomínaly naší Vydru na Šumavě. K svačince jsme vybalili párečky s hořčicí a kluci se dokonce i vykoupali. Osvěženi se vracíme zpět. Stavíme u Tunnel View, vyskakujeme z auta a přes veškeré domlouvání fotíme všichni najednou. Otevírají se zde kouzelné pohledy na Bridalveil vodopády a hlavní dominantu parku, El Capitan, největší žulový masiv na světě (1060 m), jehož příkré hladké stěny lákají horolezce z celého světa. Lezení je zde považováno za jedno z nejobtížnějších.Výstup profesionálních horolezců se počítá na 3-4 dny.
Dnes ještě chceme dojet na Glacier Point. Na cestě, Glacier Point Road, několikrát zastavujeme na různých vyhlídkových bodech a provozujeme turistiku po americku. Přímo u silnice, kde jsou plochy pro zaparkování, z auta vystoupíme, rozhlédneme se, vyfotíme co se nám líbí, nasedneme do auta a pokračujeme dál. Jsou však i tací, kteří pouze přibrzdí, pomalu projedou parkoviště a vše pozorují jen z auta.
Z Glacier Pointu je jedinečný pohled na Yosemitské údolí, na Upper Yosemite Fall - druhé největší vodopády na světě (739 m) a největší v Severní Americe - a na hlavní granitové monolity Half Dome (2695 m) a El Capitan. Na Half Dome se chystáme zítra, ale není nám jasné, kudy polezeme, protože co jsme viděli, ty příkré hladké stěny jsou spíše pro dobře vybavené profesionální horolezce. To, že nepůjdeme hladkou kolmou stěnou nám je jasné, a pevně věříme, že je ještě jiná schůdná cesta, kterou nevidíme. Z Glacier Pointu odjíždíme po šesté. Honí nás čas, neboť kolem půl sedmé se začíná velice rychle stmívat. Návštěvu sekvojí necháváme na zítra.
Nyní musíme hledat, kde složíme hlavu. Jedem směr Wawona a po 41 vyjíždíme z Národního Parku. V prvním kempu, do kterého jsme vjeli, měli ještě volná místa. Platíme dvanáct dolarů za nás všechny. Plácek byl velice pěkný, s ohništěm, roštem a stolem s lavicemi. Služby jsou skromnější, suchý záchod a studená voda. Ale snad se vyspíme lépe než první noc.
K večeři jsme uvařili polívčičku, fazolky a na posilněnou si dali štamprličku Bechera přes kořeny vezeného. Než jsme vše zabezpečili proti medvědům a umyli se, šli jsme spát kolem desáté.
Něco o kempování
V zájmu zachování přírody, je nutné dodržovat řadu pravidel.
V parku není dovoleno kempovat či spát v autě nebo mimo určená místa - kempy.
Většina kempů je provozována na základě "first come, first serve", což u nás volně přeloženo znamená, "kdo dřív přijde, ten dřív mele". Placení se provádí různým způsobem. Buď je u vjezdu do kempu budka, kde se vybírá poplatek, nebo, pokud je pozdě večer, funguje zde obálková metoda. U vjezdu je box, ze kterého si obálku vyzvednete, pak si v kempu vyhlídnete volné místo, část obálky odtrhnete a lísteček lípnete na kolík, který označuje číslo vybraného místa. Obálka se vyplní, vloží do ní vyžadovaný obnos a vhodí do schránky. Ráno přijde ranger, vybere obálky, obejde kemp a vyinkasuje od těch, kteří nezaplatili. Jsou však tací, kteří se snaží uniknout placení a ráno je sváděn boj o to, kdo bude rychlejší. Zda ti, kdo nezaplatili, či ranger. Platí se většinou dané místo, vaší věcí je, kolik stanů tam postavíte a kolik vás tam bude spát.
Místo je vybaveno většinou ohništěm, roštem pro grilování, stolem s lavicemi, místem pro auto a stan. Na táborák, který je dovoleno rozdělávat od 5 p.m.-10 p.m., se dřevo prodává. Balíček polínek přijde asi na 3 dolary. Sběr dřeva i toho, které je mrtvé a poválené na zemi je v rámci parku zakázáno. Na podpal ohně je doporučeno používat noviny. Šišky a jehličí z borovic je zakázáno brát, protože při spalování kouří.
Další restrikce je nutné dodržovat tehdy, pokud se kemp nachází v "Bear country", v místě výskytů medvědů. V Kalifornii to jsou Yosemite N.P., Kings Kanyon a Sequoia N.P. Mluví se zde o problému s medvědy, ale většinou se jedná o problém s turisty, kteří nedodržují pravidla chování v "Bear country". Každý rok díky liknavosti dvounožců musí být zastřeleno několik černých, čtyřnohých huňáčů. Ti, řízeni svým citlivým čichem se vydávají za lidskou potravou. Jakmile medvěd tuto potravu okusí, opakovaně se vrací a hledá ji v odpadcích, na piknikových stolech i v autech. Jejich přirozená plachost vůči lidem se vytrácí a mohou se stát i agresivními. To je příčinou toho, že je nutné přistoupit k jejich zastřelení. V zájmu zachování života medvědů je třeba dodržovat regule, s kterými je každý návštěvník seznámen.
Potraviny se uchovávají v plechových krabicích. Také drogistické zboží jako mýdla, laky na vlasy, zubní pasty by neměly být volně přístupné. Pokud v kempu nejsou k dispozici kovové schránky, potraviny a všechno ostatní, co voní, se uchovává v autě, nejlépe přikryté, aby se méďa zbytečně nedráždil. Na piknikovém stole může být pouze to, co je třeba k momentální přípravě jídla, ale odpad je nutno neprodleně likvidovat.
A pokud je člověk na túře, nemá nechat volně ležet batůžek a jít třeba fotit. Medvědi totiž vědí, že obsahuje obvykle něco dobrého. Tak pozor!
Dnes jsme najeli: 278,4 km
Protože jsme se ještě nepřeorientovali na zdejší posunutý denní režim, vstáváme velice brzy. V půl páté je docela frišno a je několik málo stupínků nad nulou. Byť tady žádné vlaky ani auta nejezdily, tak jsme se také moc nevyspali. Příště budeme muset zařadit nějaký ten diazepam abychom nebyli za chvíli jako chodící nevyspalé mátohy.
Dnes bylo plánováno vstávání na půl šestou. Protože jsme byli vzhůru daleko dříve, bylo nám líto času a již od půl páté v autě, velitelském stanu Grizzly jedna, nahráváme do diktafonu události včerejšího dne.
Svítá bohužel až kolem půl sedmé. Čekáme až budeme moci začít vařit a balit.
V osm hodin ráno vyjíždíme z kempu a jedeme zpět do Yosemite N.P.
První zastávkou je sekvojový háj v Mariposa Grove. Poprvé jsme se seznámili s nejmohutnějšími žijícími obry na Zemi. Dožívají se přes dva tisíce let. Teprve v současné době se začínají poznávat životní nároky sekvojí. V minulosti hrozilo sekvojím zničení nejenom díky živelnému kácení při těžbě dřeva, ale i tím, že se z neznalosti chránily lesy před přírodními požáry. Teprve dnes je jasné, že právě požáry zde hrají nezastupitelnou úlohu v obnově porostů. Vzrostlé sekvoje jsou značně rezistentní proti ohni, díky tlusté kůře a dřevu, které obsahují vysoké procento taninu. To je dokáže uchránit.
Samotná reprodukce sekvojí je přímo závislá na ohni. Malá semínka aby zakořenila, vyžadují půdu bohatou na minerály a sluneční paprsky. Proto se dnes zakládají řízené ohně pod kontrolou hasičů a rangerů. Ale ne každé semínko se uchytí a vzejde. Taková šiška sekvojí setrvá 35-40 let na stromě, do té doby než se veverky či jiní vnější činitelé postarají o to, aby spadla dolů na zem a měla šanci vzejít a dožít se důstojného věku několika tisíc let.
V největším sekvojovém háji v Yosemitu se jdeme poklonit Grizzly Giantu, sekvoji, která je považována za nejstarší (2700 let). Jedná se o živý svědek minulosti. Je vidět, že již lecos zažil. Jeho špička je zlomená a kmen stromu prohořelý.
Je tu ticho a klid, jakoby majestátní, důstojní velikáni dohlíželi na zdejší pořádek a turisté tento respekt v tichosti s údivem a úctou přijímali. Uprostřed sekvojového háje se nachází srub. Jako mávnutím proutku se zdá, že jsme se ocitli v zemi malých skřítků a trpaslíků.
Na informační ceduli se dovídáme o zdejším Fire managementu v Yosemitu. Na oheň se pohlíží jako na živel, který je součástí živoucího ekosystému. Je ho třeba pro likvidaci starých nemocných porostů, snižuje přízemní vegetaci, recykluje živiny a ozdravuje vegetaci. Pokud je oheň v přírodní rezervaci založen při bouřce, ponechává se působit pod dohledem fire managerů, kteří v případě nutnosti zasáhnou. Kromě těchto přírodních ohňů jsou zakládány tzv. kontrolované, řízené ohně. Jsou připravovány a pečlivě plánovány v určitých částech parku během roku. Ve Wawoně, v Mariposa Grove jeden takový řízený oheň jsme měli možnost vidět. Doutnající, kouřící ohýnky jsou na každém kroku.
Kromě sekvojí jsou zde i vzrostlé borovice s obrovskými šišticemi dlouhými téměř 40 cm. Z parku se ale odnášet nesmí a u východu z lesíka je umístěna plastiková průhledná krabice, v které jsou nashromážděny obří šišky odebrané neukázněným turistům. Stromy jsou zde porůznu obrostlé svěží zelenou barvou lišejníků a jsou jako sametové.
Sekvojový háj musíme opustit a pokračovat dále. Jedem po Wawona Road do Yosemite Valley Visiter Centre, odkud budeme vycházet na Half Dome.
Na parkovišti těžko nacházíme místo k zaparkování. Je tu spousta turistů. Výchozím bodem na Half Dome je Happy Isles Nature Centre, zastávka číslo 16, kam jsme se dovezli shuttle busem. Nacházíme se ve výšce 1230 m a jsme odhodlání vydat se po John Muir Trail a Mist Trail na Half Dom. Cesta je 16,8 km dlouhá, označována jako obtížná na 10-12 hodin.
Je již půl jedné a začíná se značně oteplovat. První zastávkou jsou Vernal Fall ve výšce 1538 m. Je za pět minut dvě. Zde je možné naposledy načepovat pitnou vodu. Stoupáme po kamenité, úzké lesní cestě podél řeky Merced.
V půl třetí dáváme svačinku, rybičky v tomatě. Hladoví však nejsme jenom my, ale doslova na nás útočí veverky a modří ptáci, "Blue birds". Je kouzelný výhled na Nevada Fall.
Rostou tady stromy s tuhými kožovitými listy mající zkroucené větve, něco jako mahony. Je to tady dost vyprahlé, teplota kolem 28 stupňů. Zde se také rozdělujeme, Lešek a Karel nasadili rychlejší tempo v dobývaní Half Domu. My s Ivanem pokračujeme zvolna k Nevada Fall. Na své cestě jsme potkali srnku s kolouškem, příroda je kouzelná. Stoupáme a pomalu už nemůžeme. Je úmorné vedro, máme nedostatek pitné vody a také ještě nedostatečná aklimatizace způsobují, že u Nevada Fall, ve výšce 1801 m to vzdáváme a rozhodujeme se pro sestup zpět do údolí. Z kopečka jsme to skutáleli docela rychle, ve čtvrt na sedm jsme už byli u informačního centra v Happy Isles, kde jsme si nastudovali nástěnku o zdejších rostlinných a živočišných druzích, které jsou tu k vidění. Javor, Acer macrophilum, Pinus Panderosa - borovice s dlouhými jehlicemi, Cyanocyta stelerii - dudek, Dogwood - Cornus Nutalii - olše, Laurel - vavřín. Z živočišné říše jsme viděli California Graund Squarell - veverky, které nám málem snědli naší svačinku a srnku s kolouškem.
Jsme dost unaveni, míříme k shuttlebusu, který nás tři kilometry popoveze k parkovišti, k našemu autu. Za deset minut sedm, jsme na místě. První jsme zavítali na místní toalety, teče teplá voda a udělali jsme vše, co jsme potřebovali. Vyprali, umyli nádobí i sebe.
Je půl desáté večer a kluci se ještě z výstupu nevrátili. Uspořádáváme věci v autě, balíme a připravujeme lůžkovou úpravu. Kempy jsou zde obsazené, ale v autě na parkovišti zůstat nemůžeme. Jedná se o denní parkoviště, takže večer se postupně vyprazdňuje a my jsme zde téměř osamoceni.
Konečně v půl jedenácté kluci klepou na okénko. Představovali jsme si, že přijdou daleko více zmožení. Ale oni jako by nic. Jsme tu! Vyprávění zážitků necháváme na druhý den a opouštíme parkoviště jako jedni z posledních.
Objíždíme kempy, každý je "full". Nakonec jsme se do jednoho i přes upozornění odvážili, našli flek, zaparkovali a postavili stan. My s Ivanem jsme spali v autě, což bylo velice pohodlné a poprvé jsme se konečně vyspali.
Dnes jsme najeli 88 km.